GJK 4.B 2008/2009
Nacházíš se tady: GJK 4.B > články > Referát - Sv. Anežka
nepřihlášen

Referát - Sv. Anežka

Ještě referát od Mončíka :-)
Legenda O svaté Anežce České

Osnova:
1) život Anežky
2) vstup do kláštera
3) snaha o svatořečení
4) samotné svatořečení

Anežka se narodila pravděpodobně okolo roku 1211 jako nejmladší dítě českého krále Přemysla I. Otakara (1155 – 1230) a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. (1180 – 1240). Tato velmi krásná žena měla pohnutý osud, protože se stala obětí otcových politických zájmů. Její dětství je nám doposud zahaleno tajemstvím. Víme však, že ji pojil velice úzký vztah ke přibližně o deset let staršímu bratru, pozdějšímu králi, Václavu II.

Na dobu, ve které žila, byla velice emancipovanou ženou, která si mohla dovolit rozhodovat sama o svém vlastním životě. Byla velice ctižádostivá, což se projevovalo i v její zatvrzelosti při snaze o dosažení svatosti. Mohla si to dovolit, protože jí v jejích devatenácti letech zemřel otec a její bratr ji měl příliš rád na to, než aby jí v něčem odporoval. Sám se dokonce ve svém dopise vyznal papeži, že „…abych pravdu řekl, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost přede všemi jinými lidmi…“ Upínali se k ní i takoví velikáni naší historie, jako byla Eliška Přemyslovna, Karel IV. a Václav IV.

Žila v době, kdy vládl papež Inocenc III. a kdy měla církev vůbec největší moc ve svých dějinách – pravomoc volit císaře, a nutno říci, že toho hojně využívala. . Od poloviny 11. století přetrvává boj mezi papežskou a císařskou mocí. “. Pro Anežku je velmi příznivá změna postavení ženy ve společnosti, kdy se zvyšuje úcta k ženám, protože „kult mravní vítězí nad kultem hrubé síly“.

Ve svých třech letech byla Anežka společně se svou desetiletou sestrou Annou poslána na výchovu do ženského kláštera cisterciaček v Třebnici. Již tehdy se totiž pokusili o zasnoubení Anežky pravděpodobně s polským knížetem Konrádem. Avšak mladý nápadník tragicky zemřel a obě sestry se pravděpodobně roku 1213 vrátily s nepořízenou na Pražský hrad. Poté byla na dva roky poslána na vychování k premonstrátkám do Doksan. Měla se zde naučit především znalosti psaní. „Neopomeňme však zdůraznit, že se malá princezna vyhýbala přirozeným dětským hrám a zábavám, namísto nichž vyhledávala potěšení pouze v modlitbách a plnění dalších náboženských úkonů. Když bylo Anežce osm let, začal se její otec poprvé cílevědomě zabývat vdavkami své nejmladší. Usiloval o spojení s Hohenštaufy, a proto jí zaslíbil tehdy devítiletému synovi německého císaře Fridricha II. (1194 – 1250), Jindřichovi VII. Štaufskému. . Místem výchovy potenciální císařovny se stal na příštích šest let dvůr rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského (1198 – 1230). Avšak v roce 1224 začal Leopold, podporovaný pravděpodobně kolínským arcibiskupem Engelbertem(stou­pencem anglické orientace), intrikovat a obrátil pozornost Hohenštaufů k anglické princezně. Sňatek mezi ní a Jindřichem měl zprostředkovat právě rakouský vévoda. Je však pravděpodobné, že šlo pouze o klamný manévr. Leopold dokonce docílil toho, že se patnáctiletý Jindřich otevřeně vyslovil tak, že „Anežku nechci a nikdy si jí nevezmu!“ a hned následujícího roku se oženil s o deset let starší Leopoldovou dcerou Markétou. Jako poslední se o Anežku ucházel dokonce sám německý císař Fridrich II. Anežka ho však odmítla. Za života jejího otce, Přemysla Otakara I. by se něco takového nemohlo stát. Avšak její bratr patrně přenechal sestře v rozhodování o její osobě naprostou volnost.

V církevních ambicích Anežku nejvíce ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská (1207 – 1231), která v dobovém ovzduší rozvíjející se nové zbožnosti, po smrti svého manžela Ludvíka Durynského, založila špitál menších bratří v Marburku. Zemřela v roce 1231 a již v roce 1235 byla prohlášena za svatou. Zdá se, že se Anežka rozhodla její příklad následovat. Již v roce 1232 založila poblíž kostela svatého Haštala na Starém Městě pražském špitál svatého Františka. Byla to přesná kopie dobročinnosti její sestřenice, avšak Anežčina fundace byla velkorysejší. Hned následujícího roku nechala postavit v blízkosti špitálu dvojici klášterů: mužský klášter menších bratří svatého Františka a ženský protějšek, klášter řádu svaté Kláry. Anežce na něj přispěla její matka královna Konstancie, a dokonce i sám král Václav I.

Jeptišky musely každé ráno vstávat před východem slunce. Již za svítání se odebraly do kapitulní síně k první kanonické hodince. Další se pak opakovaly každou třetí hodinu až dokud se řeholnice neodebraly ke spánku.K jídlu dostávaly dvakrát denně bezmasou stravu a naslouchaly přitom předčítání z náboženských knih, převážně z legend.

Vyvrcholením je vstup samotné Anežky Přemyslovny do kláštera zjara14) roku 1234. Velice brzy stanula v jeho čele jako abatyše. Toto její rozhodnutí vzbudilo rozruch v celé tehdejší Evropě. Bylo jí tolerováno snad jen proto, že byla členkou vládnoucího rodu a sestrou českého krále. Ona sama se často titulovala jako „učednice svatého Františka, sestra českého krále“.

Jeptišky musely být odděleny od okolního světa a musely se řídit přesnými pravidly a povinnostmi. Anežka si však pro sebe velice brzy vymohla značné úlevy. Poskytl jí je papež Řehoř IX., se kterým vedla ve třicátých letech hojnou korespondenci. Její životní cíl ležel výše a nemohla ho naplnit pouhá uzavřenost v klášterních zdech.

Anežka začala usilovat o to, aby se stala světicí! Z let 1235 až 1242 známe více než dvě desítky listin adresovaných Řehořovi IX., ve kterých se nachází dotazy, prosby a náměty vztahující se k naplnění jedné z hlavních podmínek svatořečení, totiž vytvoření vlastních řeholních pravidel, jež by položily základy nového řádu.

Nešlo jen o teoretickou horlivost. I v praktickém životě Anežka dávala najevo, že klášter pro ni není jen vnější habitus, nýbrž především místo, které jí dává možnost vyžít se v plném rozpětí ducha. Anežská legenda, která se nám o jejím životě zachovala, vypráví slovy, plnými zbožného obdivu „o převeliké pokoře a poslušnosti její“, „o svaté a pravé chudobě této panny“, „jak tvrdě trýznila tělo své“, „o horlivé modlitbě a podivuhodné úctě k svátosti oltářní“, „o vroucí lásce k utrpení a kříži Kristovu“ a „o veliké lásce k sestrám a jiným jakkoliv stísněným“. Dokonce i její mateřská přítelkyně svatá Klára (se kterou si hojně dopisovala) jí ve svém třetím listu důtklivě napomíná : „Poněvadž tělo naše není ze železa ani síla naše silou kamene, avšak jsme slabé a těla neduhům podrobena, prosím Tě v Pánu aby ses vystříhala přílišné přísnosti v postu…“

O založení vlastního řádu se Anežka pokusila i s bratrovou pomocí v roce 1237. Avšak starý papež Řehoř už od začátku chápal prvotní motivaci Anežčiny horlivosti. Nepřehlédl však při tom, že se Anežka vzdala hodnosti abatyše a nadále používala pouze titul „starší sestra“. Oželela také špitál a jeho statky, protože jádrem jí navrhovaných pravidel byl návrat k prvotním ideálům františkánské chudoby. Papež, který se před léty sám významně podílel na vzniku řádu svatého Františka, Anežčiny návrhy šetrně odmítl. Vždyť i Anežka proklamovala na jedné straně návrat k prvotní chudobě – a současně stavěla skvostný raně gotický komplex budov, náležející oběma klášterům a špitálu. A také její rezignace na post představené byla pouze gestem navenek, neboť až do konce svého života udávala v klášteře rozhodující tón. Potvrzuje to i skutečnost, že nová abatyše pražských klarisek byla zvolena až po Anežčině smrti.

Již za života Řehořova se kolem pražského špitálu svatého Františka sdružilo bratrstvo, jehož členům papež roku 1250 povolil nosit vlastní řádové označení. Provedení tohoto aktu bylo svěřeno pražskému biskupovi Mikulášovi, který členům bratrstva roku 1252 propůjčil právo nosit na plášti znamení červeného kříže s hvězdou. Tak byl položen základ k vytvoření nového řádu, jediného, který byl původem ryze český, totiž křížovníků s červenou hvězdou. Jeho zřízení potvrdil papež Alexandr IV. v roce 1256. Nový řád se těšil v Praze velké přízni. Jejich hlavním posláním byla špitální činnost a duchovní správa na svěřených farách.

Anežka zemřela až na konci smutného období našich dějin, známého jako doba „Braniborů v Čechách“. Skonala dne 2. března 1281 a je pochována v Anežském klášteře, kde si přál být pochován i její bratr Václav I., a stal se tak pro příští léta královskou hrobkou, jakýmsi Přemyslovským mauzoleem.

O prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou se pokusila už Eliška Přemyslovna, která ji velice obdivovala. Snažila se o utvrzení svaté pověsti, čímž by mohl být ozářen zánik vymírající dynastie. Podobné snahy měl i Karel IV. nebo jeho syn Václav IV. A přestože měl v 17. století stejné záměry císař Leopold nebo takoví vlastenci, jako byli Balbín, Crugerius, Beckovský a jiní, nedošlo všechno toto snažení úspěchu.

Teprve roku 1874 byla Anežka Česká – zásluhou kardinála a pražského arcibiskupa B.J. Schwarzenberga byla Anežka Přemyslovna beatifikována. Avšak svatořečení, po kterém tolik toužila se jí dostalo až těsně před „sametovou revolucí“ dne 12. listopadu 1989. Její kanonizace byla vyřčena z úst papeže Jana Pavla II.

Jako světice bývá nejčastěji zobrazována v řeholním rouše s korunkou na hlavě, ale občas též v královském hermelínu. Můžeme ji vidět i bez královských atributů pouze s ubožákem u nohou a s modelem kostela v ruce. Na výjevech nejčastěji ošetřuje nemocné, uděluje almužnu nebo sytí hladové.

Autor: Danik

  • Počet přečtení: 44801x
  • Vytvořeno: 2007-06-03 18:49:26
  • Změněno: 2007-06-03 18:51:35

Komentáře ke článku

Počet příspěvků: 1, zvýraznění nových komentářů je možné pouze po přihlášení.

Nepřihlášený pr
28.1.08 14:13 04, >> reagovat

O svate Anezce premyslu druhem Otakarovi a Vaclavu druhem

Přidat příspěvek:


  • Používejte smajlíky, které se zobrazí jako obrázky: :-), :-(, ;-), :-D, 8-O, 8-), :-?, :-x, :-P, :-|, z obou stran nechte mezeru, aby mohly být rozpoznány.
  • Odkazy zapisujte jako "text odkazu":http://adresa.cz/ukoncena-mezerou
  • Případně se podívejte na rozšířenou syntaxi Texy!, stejně jako v článcích.